Dramaturgie

Součástí letošního Festivalu zakázané hudby je opět setkání s hudebními vědci a publicisty a nově je nám potěšením představit i režiséra promítaného filmu Nezapomínání. Tématem festivalu 2010 je Funkce kultury v období holocaustu. Kromě přednášky paní Lisy Peschel o svědectví nejen hudební kultury v Terezíně ve 40. a 50. letech minulého století si budeme moci vyslechnout i přednášku na dané téma i osobní vzpomínky paní Dr. Anny Šerých na řadu významných osobností, kteři prošli koncentračnim táborem v Terezíně. Před promítáním filmu Nezapomínání pana režiséra Tomáše Škrdlanta se budete moci seznámit detailně s historií vzniku a průběhu natáčení tohoto dokumentu.

Szymon Laks (1901–1983) se narodil ve Varšavě. Po první světové válce studoval dva roky matematiku na Univerzitě ve Vilniusu a hudbě se naplno začal věnovat až po roce 1921, kdy se zapsal na Varšavskou konzervatoř a později odešel do Paříže. Během druhé světové války byl zatčen a tři roky vězněn v koncentračních táborech v Auschitzu a v Dachau. Jak později vzpomínal, hudba mu doslova zachránila život, protože jako houslista a dirigent orchestru složeného z vězňů tábora byl zproštěn těžké manuální práce, která zabila spoustu spoluvězňů. Hůř to dopadlo s rukopisy jeho předválečných skladeb, většina jich byla během války zničena, jedním z mála zachovaných děl pak je Suite Polonaise z roku 1935. Po válce se Laks vrátil zpět do Paříže, kde koncertoval nejčastěji pro okruh polských emigrantů. Kromě skládání hudby byl i literárně činný, sepsal své svědectví o holocaustu v knize nazvané La musique d’un autre monde (Hudba z druhého břehu). Laksova hudební řeč čerpá nejvíce inspirací z neoklasicismu, pro své písně si pak často vybíral texty židovského folkloru, polských židovských autorů nebo texty obsahově inspirované hrůznými zážitky z války. Poéme pro housle a orchestr pak vznikla v roce 1954.

O něco starší a u nás známější než Laks, Erwin Schulhoff (1894–1942), pocházel ze zámožné pražské německy mluvící rodiny. Hudebního talentu malého Erwina si všimla záhy jeho matka a už od čtyř let mu platila učitele klavíru. Roku 1901 podpořil jeho hudební dráhu i Antonín Dvořák, který mladému Schulhoffovi zařídil soukromé hodiny skladby u ředitele Pražské konzervatoře Jindřicha Kaana z Albestu. Konzervatoř pak Schulhoff dokončil v Kolíně nad Rýnem roku 1913 v oborech klavírní hra, kompozice a dirigování jako premiant školy. V témže roce pak získal v Berlíně cenu Felixe Mendelssohna – Bartholdyho za klavírní interpretaci a v roce 1918 tutéž cenu za kompozici klavírní sonáty. Během první světové války byl odveden a bojoval mimo jiné i v italských Dolomitech. Po válce pobýval krátce v Drážďanech a v Berlíně, poprvé se oženil a na konci roku 1923 se trvale usadil v Praze. Pak nastalo nejšťastnější období jeho života, byl žádaný jako interpret i jako skladatel, jeho díla ihned po premiéře vycházela tiskem a byl zván na mezinárodní festivaly soudobé hudby. S nástupem Hitlera k moci se vše změnilo, Schulhoff se stal štvancem za svůj židovský původ i levicové smýšlení (zhudebnil Komunistický manifest Karla Marxe). Po vypuknutí druhé světové války si zažádal o povolení k emigraci do Sovětského svazu, otálel však tak dlouho s odjezdem z Prahy, až byl ve svém bytě zatčen a deportován do zajateckého tábora v německém Wülzburgu. Drsné podmínky v táboře mu ukrátily život, a tak osm měsíců po zatčení podlehl plicní tuberkulóze. Pětidílná symfonie Menschheit vznikla roku 1919 v Drážďanech na slova Theodora Däublera. Je věnována památce Karla Liebknechta, který byl v lednu téhož roku za své levicové revoluční názory zavřen a odsouzen k smrti.

Jana Lišková Kochova

Melodie z Auschwitz

Osvětim ...Osvětim byla jakýmsi negativem světa. Z bílé barvy se tam stala černá a z černé bílá. Abych se vyjádřil přesněji, každý z nás se nacházel mezi těmito možnosti: zbít a utýrat svého bližního, nebo být zbit a utýrán jeho bližním. Pocity hrdosti a lidskosti byly považovány za chybu, logické uvažování jako symptom šílenství, soucit jako známka patologické slabosti. Naopak, ty nejnižší lidské instinkty se v táboře proměnily v pravé ctnosti, které byly nutnou podmínkou, která však, bohužel, nestačila k přežití.

Mezi aristokracii tábora patřili vrazi, profesionální zločinci, zloději, kasaři, jedním slovem spodina normální společnosti. Pokud jde o intelektuály, vědce, rabíny, umělce, ti všichni spadli na dno této nové společnosti podlidí, kterou stvořil nacistický génius.
Stovky, tisíce lidí nemohly nervově unést tento bleskový přechod. Tito lidé se po několika dnech, někdy i hodinách strávených v táboře, vrhli do ostnatého drátu s vysokým napětím. Vyhnuli se tak zkouškám, které museli snášet vězni „méně nervní”.
Méně nervní. Jako já. Já jsem odtud vyšel živ. Čemu za to vděčím? Přežil jsem.
Vůbec nepochybuji o tom, že za to vděčím nekonečnému množství zázraků... mezi námi vězni se odehrával nekonečný divoký souboj o zvířecí život, o kousek chleba, nedopalek cigarety, o čepel z holicího strojku nebo o tabletku aspirinu, o jehlu a nit, o doušek pitné vody...
Mě, mě pomohla ...hudba. A přesto mi tolikrát opakovali, že z ní jsem žít nemohl...
A když mě okolnosti přinutí vzpomenout na orchestr, který hrál v Osvětimi, a na moji roli v něm, moji zpovědníci se na mě dívají nedůvěřivým pohledem, jako kdybych ztratil rozum.
Jak hudba? Hudba v Osvětimi?
Ne, nehráli jsme smuteční pochody. Naopak. Pochody, které jsme hráli, byly veselé, expresivní, radostné, pestré, jejich úkolem bylo povzbudit v práci a k radosti ze života. Znáte slogan tábora: „Arbeit macht frei.” „Práce osvobozuje.”
Po válce se říkalo, že vězni v koncentračním táboře byli věšeni za zvuku hudby. Co se týká Březinek, musím to kategoricky popřít. Orchestr se neúčastnil takových představení.
Němci mají příliš rádi hudbu, než aby ji používali k tak prozaickým koncům.
Jednou byl v našem sousedství český tábor, pocházející z Terezína. Způsob života těchto českých židů byl záviděníhodný. Bydleli společně s ženou a dětmi, nechodili do práce, nechávali si svoje vlasy a kudrliny a co víc, byli správně živeni. Měli dokonce svoji asi patnáctičlennou skupinu muzikantů. Krátce, byl to ráj ve srovnání se sousedním peklem, ale tento ráj měl něco ohrožujícího... jednoho dne se stala tato strašná událost...
Začalo to velmi nevinně. Naše stojany, dlouho vystavené povětrnostním podmínkám, byly zničené, téměř nepoužitelné a sotva stály. Truhláři slíbili, že
je opraví, nebo že nám vyrobí nové. Ale dali si na čas. Zmínil jsem se o tom jen slůvkem veliteli.
Za několik dní nás muzikanty nechali nastoupit bez našich nástrojů. Po obvyklém rituálu nám velitel ukázal dvanáct černých stojanů, které stály v rohu. Přikázal nám přinést je a pak řekl: obstaral jsem je speciálně pro váš orchestr!
Poznali jsme je.
Těchto čtyři tisíce Čechů, kterým jsme záviděli jejich bezstarostný blahobyt, skončilo předešlou noc v ohni. Taková byla cena těch stojanů.
Když jsem se vrátil domů jako svobodný člověk, moji přátelé, kteří nepoznali tyto koncentrační tábory, se mě často ptali: „Jak jsi to dělal, abys přežil v Osvětimi?”
Při této otázce jsem se vždy cítil nesvůj, jako kdybych se styděl za to, že jsem přežil. Stává se, že i dnes, po tolika letech, mi někdo položí tuto otázku. Obvykle odpovím, že nevím, jak se to stalo, ale když už se odtamtud nevelké množství lidí přece jen vrátilo, nutně se muselo skládat z nějakých jedinců. A k těm jsem zkrátka náhodou patřil i já.
Jednou jsem jedné paní odpověděl trochu jinak, když mi tuto otázku položila s vyčítavým tónem: „Tolik lidí umřelo a Vy jste přežil. Ale jak jste to udělal?” Celý červený, zkamenělý pocitem viny jsem zadrmolil: „Omlouvám se Vám za to, ale neudělal jsem to schválně!”

MENSCHHEIT
Theodor Däubler

Der Dudelsack

Vertraut und traurig summt ein Dudelsack im Haine,
das ruft wie Brunst, voll guter Brunst aus dumpfer Schluft
Die Rosen bluten schwerbetaut im Mondenscheine,
verliebte Juni-Käfer blitzen durch die Luft.
Der Dudelsack verstummt im blauen Lorbeerdunkel.
Jetzt schlägt noch eine Nachtigall, sie klagt, sie schweigt.
Der schwache Wind erzählt von Flüstern und Gemunkel,
wir sehen zu, wie hell der Mond sich näher neigt.
Ein Brunnen ruft uns zu, ich lausche seinem Rauschen:
er zieht mich an, wie Silber blinkt der Kies,
mit klarem Wasser kann ich lange, lange plauschen,
mir deucht dabei, dass ich die Quelle nie verliess.
Der gute Dudelsack surrt wieder durch die Lauben,
und alles leise Rauschen lauscht beinahe: lauscht!
Das Dudeln brummt und schluchzt voll altem Bauernglauben,
vom Waldeswahn sind Wasser, Wind, - bin ich berauscht.
Doch wiederum verwundert uns das ferne Dudeln:
Wie nah es war! Und nochmals schlägt die Nachtigall!
Die Flut entschlüpft, vergluckst in kurzen Strudeln,
der Wind umfasst uns ganz: nun bangt mir überall.

Flügellahmer Versuch

Es schweift der Mond durch ausgestorb’ne Gassen,
es fällt ein Schein bestimmt durch bleiche Scheiben.
Ich möchte nicht in dieser Gasse bleiben,
ich leid es nicht, dass Häuser stumm erblassen.
Doch was bewegt sich steil auf den Terrassen?
Ich wähnte dort das eigenste Betreiben,
als wollten Kreise lieblich sich beschreiben,
ich ahne Laute ohne sie zu fassen.
Es mag sich wohl ein weisser Vogel zeigen,
dabei sich aber langsam, langsam niederneigen.
Ach! Wie scheint mir dieses Mondtier blind und eigen,
es klopft an Scheiben, unterbricht das Schweigen
und liegt dann tot in Hainen unter Feigen.

Oft

Warum erscheint mir immer wieder ein Abendtal, sein Bach und Tannen?
Es blickt ein Stern verständlich nieder und sagt mir: Wandle still von dannen.
Dann zieh ich fort von guten Leuten. Was konnte mich nur so verbittern?
Die Glocken fangen an zu läuten, und der Stern beginnt zu zittern.

Dämmerung

Am Himmel steht der erste Stern,
die Wesen wähnen Gott den Herrn,
und Boote laufen sprachlos aus.
Ein Licht erscheint bei mir zu Haus.
Die Wogen steigen weiss empor,
es kommt mir alles heilig vor.
Was zieht in mich bedeutsam ein?
Du sollst nicht immer traurig sein.

Einblick

Weine nicht, Jungfrau Marie,
du kannst die Menschen nicht retten.
Schaukle dein Kind auf dem Knie,
als ob wir noch Fröhlichkeit hätten.
Doch sind wir uns selbst überlassen
und bringen uns bei, den Heiland zu hassen.
Blass bist du, Jungfrau Marie,
noch blässer als an dem Tage,
da man den Herrgott bespie,
denn nun gilt einzig die Frage:
Wie wäre das Heil zu entbehren
und schmerzlich die Freude zu mehren?
Arm bist du, Jungfrau Marie,
du kannst dich nicht mehr verhüllen.
So sichtbar warst du noch nie.
In dir soll der Trost sich erfüllen.
Man kann nicht die Armen entfernen,
du wirst sie mit Demut beschirmen.

Ervín Schulhoff (1894–1942), jehož jméno nese tento soubor, patří spolu s dalšími skladateli večera k těm, které česká a evropská kultura ztratila vinou druhé světové války. Schulhoff pocházel z hudební rodiny. Na Pražskou konzervatoř byl přijat již v deseti letech na doporučení Antonína Dvořáka a stal se žákem Jindřicha Káana. Poté pokračoval ve studiu ve Vídni, Lipsku a v Kolíně nad Rýnem. Přestože pocházel z německé rodiny, za první světové války bojoval v řadách italských legionářů. Mezi válkami žil Schulhoff v Německu. Válečná zkušenost poznamenala jeho pohled na svět i na umění, v Drážďanech se proto připojil k německé levicové avantgardě. Zajímal se o expresionismus a atonalitu, inicioval koncerty představující tvorbu Druhé vídeňské školy. Poté se přidal k berlínskému dadaistickému hnutí vedenému malíři Groszem a Otto Dixem. Z té doby pochází také silné zaujetí jazzem. Inspirovalo jej i dílo Igora Stravinského a po jeho vzoru používal současně postupy impresionismu, expresionismu i neoklasicismu. V roce 1923 se vrátil do Čech a věnoval se koncertní činnosti, a to zejména propagaci nejmodernějších skladatelských směrů. Ve své tvorbě vycházel Schulhoff z pozdního impresionismu a expresionismu, brzy však získala jeho tvorba experimentální charakter. Jeho díla vynikají pregnantními rytmy a zvukovou barevností. Promítlo se do nich i poválečné opojení jazzem, jehož prvky přenesl i do svých „vážných” skladeb. V letech 1933–1935 hrál v orchestru Jaroslava Ježka v Osvobozeném divadle v Praze a až do roku 1939 i v ostravském rozhlase. Ve třicátých letech se Schulhoff pod vlivem nastupujícího nacistického režimu, který mu znemožnil další kariéru v Německu, stal vášnivým zastáncem komunistických idejí: zhudebnil Komunistický manifest a odjel do Sovětského svazu, kde získal čestné občanství. S tím souvisel i jeho přerod umělecký. Odvrhl všechny experimentální směry a snažil se o hudbu všeobecně srozumitelnou. Po okupaci Československa v roce 1939 hodlal Schulhoff emigrovat do Sovětského svazu. Během čekání na vízum však byl v Praze zatčen a deportován do koncentračního tábora Wülzburg v Bavorsku, kde 18. srpna 1942 zemřel na tuberkulózu. Jeho dvě poslední symfonie (č. 7 a 8), na nichž začal pracovat ve vězení, zůstaly nedokončeny.

Gideon Klein (1919–1945) se narodil v moravské židovské rodině v Přerově a záhy se u něj projevilo obrovské hudební nadání. Studoval hru na klavír u Růženy Kurzové a Viléma Kurze. Měl široce rozvětvené zájmy a vzdělání. Stejně jako ostatní příslušníci židovské elity byl Klein po roce 1939 vytlačen z veřejného života, musel odejít ze skladatelského oddělení konzervatoře, kde studoval u Aloise Háby. V prosinci 1941 byl jako jeden z prvních nacisty deportován do koncentračního tábora Terezín, kde se společně s Pavlem Haasem, Hansem Krásou, Viktorem Ullmannem či Karlem Ančerlem stal jedním z hlavních organizátorů kulturních aktivit. Klein v Terezíně vystupoval jako sólový pianista a člen klavírního tria a klavírního kvartetu. V říjnu 1944 byl spolu s mnoha dalšími významnými umělci deportován do Osvětimi, kde prošel selekcí a pracoval v uhelných dolech. Gideon Klein zemřel na samém sklonku války, v lednu 1945, za nejasných okolností během likvidace tábora ve Fürstengrube. Ze skladatelova terezínského odkazu se kromě vokální tvorby a brilantní klavírní sonáty dochovaly také skladby pro smyčcové soubory, k nimž patří dnes uváděná Fantazie a fuga.

Viktor Ullmann (1898–1944) byl rodák z Těšína a jeho rodiče konvertovali ke katolicismu ještě před jeho narozením – to jej však později neuchránilo před nacistickou perzekucí. Absolvent gymnázia ve Vídni s hudebním talentem získal přístup k Arnoldu Schönbergovi a kruhu jeho žáků. Studoval teorii hudební formy, kontrapunkt a instrumentaci. Byl rovněž vynikajícím klavíristou. V roce 1919 opustil Vídeň a šel hledat uplatnění do Prahy. Zde se setkal s Alexandrem Zemlinským a stal se dirigentem Nového německého divadla (dnes Státní opera). V Ústí nad Labem, kde jej přijali jako šéfa opery, narazil na nepochopení lokálního publika pro odvážný repertoár. To už se ale prosazuje jako skladatel, později pedagog a publicista. V září 1942 byl Ullmann deportován do Terezína. Většina děl, která zkomponoval do té doby, je bohužel ztracena. Třetí smyčcový kvartet pochází z doby terezínské internace. Ullmanův život se tragicky uzavřel v plynové komoře v Osvětimi 18. října 1944.

Hans Krása, z jehož díla dodnes žije zejména dětská opera Brundibár, se narodil v Praze a po matce byl židovského původu. Studoval klavír a housle, později kompozici na akademii. Po absolutoriu nastoupil jako korepetitor do nového německého divadla, kde se setkává se Zemlinským. Ten měl na jeho kariéru zásadní vliv: Krása jej následoval do Berlína, kde se seznámil s Albertem Rousselem. Francouzská hudba vůbec Krásu přitahovala; mezi další vlivy je nutno připočíst Gustava Mahlera a Arnolda Schönberga. Krása debutoval jako skladatel Čtyřmi orchestrálními písněmi op. 1, které se setkaly s velkým ohlasem. Následoval smyčcový kvartet, Symfonie pro malý orchestr a opera Zásnuby ve snu. Dětská opera Brundibár byla posledním dílem, které Krása dokončil, než byl zatčen nacisty a transportován do Terezína. Tam se Brundibár přepracovaný pro dostupné obsazení hrál celkem pětapadesátkrát. Pobyt v ghettu znamenal pro Hanse Krásu paradoxně velmi produktivní období. Poté byl transportován do Osvětimi a neprošel selekcí, což znamenalo rozsudek smrti.

Tvorba takzvaných terezínských skladatelů je pro dnešní posluchače mementem tragicky přervaných životů, zničených talentů, tvůrčích sil přervaných v době, kdy mohly vydat ze sebe to nejlepší. Je ale rovněž svědectvím o nezlomnosti lidského ducha, který na skutečnost smrti odpovídá plozením krásného.

Dita Kopáčová Hradecká

Schulhoffovo kvarteto
Členy souboru jsou čtyři čeští hudebníci, kteří se poprvé setkali a společně hráli už během školních let. Jejich kariéry je pak zavedly do renomovaných těles rakouské metropole, jako jsou Vídeňští filharmonikové, Vídeňský komorní orchestr nebo Petersen Quartett.
V roce 2001 se rozhodli obnovit pravidelnou spolupráci a založili kvarteto s názvem po významném skladateli Erwínu Schulhoffovi, jehož kořeny tkví v českém prostředí a který zahynul v koncentračním táboře.
Repertoár ansámblu obsahuje základní díla světové kvartetní literatury a jeho specifičnost spočívá v zaměření na komorní díla českých, tzv. terezínských skladatelů, kteří se stali oběťmi holocaustu, jako byli Pavel Haas, Gideon Klein, Hans Krása a Viktor Ullmann, a přitom zanechali i v komorní tvorbě mimořádně cenný kompoziční odkaz.
Schulhoffovo kvarteto pravidelně koncertuje v teritoriu střední Evropy, samozřejmě především v Rakousku, České republice a v Německu.
V roce 2007 uvedl soubor na koncertě v Českém spolku pro komorní hudbu ve Dořákově síni Rudolfina ve světové premiéře a za spolupráce sopranistky Zdeny Kloubové Smyčcový kvartet č. 8 se sólovým zpěvem od Otomara Kvěcha.
Schulhoffovo kvarteto vystupovalo také v Japonsku, ve Spojených státech amerických a nedávno v tureckém Istanbulu. V nejbližších měsících se členové souboru chystají na vystoupení v Izraeli, kde uvedou právě díla českých židovských skladatelů.
Pro německou společnost VMS již kvarteto nahrálo tři CD: dvě s díly E. Schulhoffa a nejnovější (2008) s tvorbou V. Ullmanna, H. Krásy a L. Janáčka.
Obě Schulhoffovská CD se dočkala ocenění: první disk získal cenu ORF Pasticcio Preis a druhý byl vybrán jako CD týdne rakouským rozhlasovým programem Klassik Treffpunkt.